O Bažince

               V dávných dobách žil ve velkém rybníce Rozvišti nedaleko Horky nad Moravou velký vodník Blatouchovec. Blatouchovec měl dlouhé zelené vlasy plné puškvorce, za ušima měl zapletené rákosí, z kabátku neustále kapaly kapičky vody a nejraději se kochal pohledem na svoje hrníčky s dušičkami nebo výhledem na svůj obrovský rybník. A ten tedy obrovský doopravdy byl. Z jednoho konce na druhý téměř dohlédnout nešlo, byl plný kaprů, štik, línů, plotic a Blatouchovec byl pyšný i na kmotra sumce, který mu někdy pomáhal hlídat malé nezbedné rybičky.

               Blatouchovec nežil v rybníce se zvířátky sám. V domečku mezi rákosím a kamením s ním bydlela i jeho žena, krásná vodní víla Šípatka a jejich syn Rozvižď. Byl to malý nezbeda, co plašil rybáře, stříkal vodu po dětech, které taky rád tahal za nohy, když se koupaly. V zimě bouchal do ledu a ty rány se rozléhaly po dalekém okolí jako mohutný dutý gong.

               Den ubíhal za dnem až jednou se na hrázi rybníka objevil úplně obyčejný člověk, celý oblečený v zeleném oblečení, s čapkou na hlavě, chvíli obhlížel stavidlo, pak něco pootočil, zabouchalo to a on odešel. Do rána klesla hladina v rybníce tak, že první rákosy byly na suchu, do večera už byla hladina níže o půl metru. Nejdříve to Blatouchovci připadala úplně normální, to jen lidé se chystají lovit ryby, do tří dnů se hladina rybníka zase bude napouštět. Ale nebylo tomu tak. Den po dni klesala hladina dolů, niž a níž. Velký sumec začínal tušit, že není něco v pořádku a tušení měl i Blatouchovec, Rozvižď i Šípatka.

                  Jejich domeček byl už na suchu a to trvalo den, dva, tři a pak i celý týden. Šípatce kanuly z očí slzy, protože tušila, že jejich domeček je nadobro stracený. Odešel tedy vodník Blatouchovec z těch krajů i s celou rodinou a hledal si domov jinde. Dlouhé to bylo hledání, daleko po toku krásné Moravy musel plout. Nakonec ale domov nalezl a postavil nový domeček pro svou rodiny, syny, vnuky a jejich vnuky.

                Roky, léta ba staletí ubíhala, až se v rodě Blatouchovcově objevil nový Rozvišť, téměř stejný vykuk, jako jeho pra pra pra pradědeček Rozvižď. Také rád tahal děti za nohy a ještě raději bouchal do ledu. Jenže led u nich byl velkou vzácností. Když poslouchal vyprávění svého dědečka, jak kdysi Blatouchovcové bydleli v místě, kde bylo ledu na dva měsíce, tajně si vybavoval onen obrovský rybník a tu velikou plochu ledu. Kéž by se tam někdy mohl podívat.

„A podívám se tam,“ rozhodl se Rovišť. Rozloučil se s maminkou, tatínkem a všemi tvory z jejich rybníka a plaval proti proudu Moravy. Věděl, že musí proplout velkým městem se spoustou honosných mostů až do míst, kde volně leží stromy přes řeku. Za třetí zatáčkou musí být místo, kde býval ten veliký rybník. Jen trochu zapomněl, že ten rybník už tam není. Vzpomněl si na to až ve chvíli, kdy měl pěkný kousek cesty za sebou.

„Však najdu nějkou tůň, a tam se uvidí,“ pomyslel si, když se blížil k velkému městu. Kochal se krásou mostů a domů kolem řeky a tou spoustou lidí, co všude pobíhají. Ale ve městě se mu moc nelíbilo. Něco tam furt troubilo, hučelo, prášilo se tu a i voda chutnala jináč. Tak nějak lepivě, blátivě…no fuj. Už se těšil do lesa, který spatřil na obzoru.

                V lese bylo krásně. Čistá voda plná rybek větších i menších, v dálce voněly tůńky a rybíčky ledem. Jakmile byl dál od poslední vesnice, vylezl ven, aby uviděl tu krásu ledu. Bylo někdy koncem ledna, a to i na Hané rybníčky zamrzají. Našel si rybníček s tůňkami v okolí, kde bylo pěkné rákosí, stejně jako u nich doma. Sice se mu stýskalo po mamince i tatínkovi, ale tady měl zvláštní pocit, jako by sem patřil, jako by ten kraj znal. Voda mu více chutnala, nemusel se v létě schovávat před horkem, bobři mu dělali malá jezírka, kde choval rybičky.

              První rok v květnu se začala kolem rybníčku potulovat malá skupinka dětí, které tu běhaly, lezly po kmenech a on při jejich smíchu vymýšlel různé písničky. Už ho nebavilo děti tahat za nohu, ani jako jeho tatínek chytat dušičky, ale radoval se s nimi a někdy si s nimi i tajně hrál. Od září je vídá na břehu si hrát kolem malého domečku, který přijel na kolečkách. Je tu veselo a to jej baví. Každé ráno děti vyhlíží, kdy zase přijdou.